Blog

Úryvek z knihy Babička IV.

Policajt působil dojmem, že má nedokončenou první třídu základní školy, to jediné mohlo vysvětlit jeho polovyplazený jazyk v koutku úst a neustále dokola se opakující otázky: „Tak v garáži, říkáte?“

„Ano.“

Začínala litovat, že sem šla krádež nahlásit.

„A co že vám neznámý pachatel odcizil?“

„Urnu. Jak už jsem řekla.“

„Jste si opravdu jistá, že v té nádobě nic nebylo?“

„Ale bylo! Kolikrát vám to mám povídat? Byla tam moje matka!“

„Myslíte popel z ní.“

Xénie se rozplakala.

„Ano.“

Policajt se na ni zoufale podíval.

„Promiňte.“
Xénie si utřela slzy, i když ve skutečnosti cítila úlevu. Pláč. Konečně pláč. Už si myslela, že není normální. Od chvíle, kdy maminka umřela, nemohla plakat, připadala si, jako by se v ní ucpalo potrubí.

„Najdete mi ji?“

Chvíli se na ni bezmocně díval, pak jí omluvně podal papírové kapesníky, možná dokonce své vlastní, a rozpačitě si odkašlal.

„Ale nic cenného tam nebylo, že?“

„Bylo,“ odtušila Xénie výhružně.

„Tak to jste mi neřekla.“

„Řekla!“ zařvala.

„Ale kromě toho… ehm, popela z vaší matky… tam nic nebylo?“
Popadla jeho vlastní papírové kapesníčky a hodila je po něm.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *